Uzemněná

V neděli to byl rok, co jsem naposledy seděla v letadle. Vracela jsem se ze služební cesty z Frankfurtu, a protože byly jen čtyři dny do Vánoc a bála jsem se zdlouhavých front na letišti, rozhodla jsem se praštit přes kapsu a koupila si upgrade do business třídy. Přes security jsem se dostala asi tak za minutu a v salonku jsem u vína vzpomínala na rok 2019 a všechny ty úžasné zážitky z cest. V letadle seděl přes uličku člověk, který celou cestu kašlal. Dost děsivě, úplně se při tom dusil. V duchu jsem si říkala, že to je teda pech, připlatím si za business a jako bonus k tomu dostanu tohle.

Na toho člověka jsem poslední rok dost myslela. Co když ve Frankfurtu jen přestupoval? Co když cestoval z Číny...?

Rok jsem neseděla v letadle a rok jsem nepřekročila hranice. Moje nejdelší cesta byla plných padesát sedm kilometrů vlakem do Prahy. 

Ne že bych nechtěla nebo neměla plány. První cestu do Madridu jsem skrečovala sama, když se k nám v lednu dostaly zprávy o té divné nemoci, která se už z Číny dostala do Evropy. Další cesty už zrušily okolnosti. Nebyla ani výstava v Londýně, ani koncerty v Hamburku,  Dublinu nebo (opět) Londýně a nekonala se ani cesta do Japonska, na kterou jsem si nadšeně koupila letenky v lednu. Nevyšly ani alternativní přebookované lety na Srí Lanku nebo Maledivy.

Jednou jsem měla už skoro zabalený kufr. Byla to moje poslední šance na jakousi ochutnávku dovolené v zahraničí, která se nakonec smrskla na pouhý prodloužený víkend. Bohužel týden před odletem do Cornwallu nás Británie vyřadila z cestovního koridoru, a tak jsem místo surfování žhavila dráty a psala maily, abych zrušila všechny rezervace. Dva týdny dovolené v září jsem pak prožila doma na dvoře.

Příští rok vidím hodně podobně. Troufám si předpovědět, že klíčovým slovem pro nástup do letadla a cestování obecně bude "očkování". Vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu a povolání jsem  až kdesi na konci pomyslné fronty na vakcínu a budu považovat za úspěch, pokud se na mě dostane řada na konci prvního pololetí. Proto vůbec nepočítám s tím, že bych kamkoli jela v první polovině roku, a vlastně i případná cesta ve druhém pololetí bude spíš příjemným překvapením.

Z vidiny "uzemnění" na další rok nemám radost, ale ani z toho už nemám stavy úzkosti. Dokonce bych řekla, že teď bych se už nerozplakala při pohledu na poslední start posledního Boeingu 747 British Airways, jak se mi stalo před dvěma měsíci. Něco končí, něco jiného začíná.

Na blogu zase zavládne ticho. Vrátím se, až bude o čem psát: jak se cestuje v době pocovidové, na co se připravit, na co zapomenout a hlavně jak se sbalit do malého příručního kufru.

Hodně štěstí v novém roce a dávejte na sebe pozor! Na zdraví!

Salonek ve Frankfurtu a můj poslední let. 20. 12. 2019.