Trapasy na cestách

Každému se občas při cestování stane, že se ocitne v situaci, kdy by se nejraději propadl do země. Trapasy. Způsobuje je nedorozumění, kulturní odlišnosti nebo prachobyčejná vlastní blbost. Věřte ale, že po letech se s nimi smíříte, budete si je hýčkat a dávat k dobru na večírcích (nebo na blogu)!

Které jsou moje nejoblíbenější?

Fried chicken sandwich

V newyorské Madison Square Garden můžete zažít nejen špičkový hokej, basketbal nebo koncert, ale odnést si i zážitek gastronomický. Kromě stánků s typickým fastfoodem se zde nacházejí i pobočky skvělých restaurací, kde v neformálním prostředí a bez rezervací můžete vyzkoušet, díky čemu tyto podniky získaly svůj věhlas. Jedním z nich je i Momofuku. V MSG se tato restaurace prezentovala čímsi, co se jmenovalo "fried chicken sandwich" a já to chtěla za každou cenu vyzkoušet.

Momofuku jsou restaurace, které čerpají z asijské kuchyně s něčím "navíc". Proto jsem byla zvědavá, co zvláštního bude na  tomto "smaženém kuřecím sendviči", jak jsem si to sama pro sebe přeložila.

Dorazila jsem ke stánku a zjistila, že předem nezjistím, jak to vypadá, protože sendviče byly zabalené v termosáčku a ohřívaly se ve vitríně. Požádala jsem tedy o jeden a světácky si k tomu nechala nandat i pikantní hranolky, všechno bratru za pětadvacet dolarů. U stolku jsem napjatě vybalila sendvič z papíru - bude to bomba, to vím! - a ve chvíli, kdy jsem ho poprvé uviděla, jsem chtě nechtě vyprskla smíchy.

Moje interpretace názvu "fried chicken sandwich" byla pochopitelně úplně mimo. Nejednalo se o žádný smažený kuřecí senvič, ale o sendvič se smaženým kuřetem. Prostě to byla houska s kuřecím řízkem. A kyselou okurkou.

Takže až si budete příště dělat řízek s chlebem na výlet, vzpomeňte si - v New Yorku to je specialita, za kterou se platí zlatem!

Časový rozdíl v Londýně

Před lety, ještě před érou chytrých telefonů, jsem se vracela s přáteli z Londýna. Odlétali jsem velmi brzy ráno, což znamenalo, že budeme muset vstávat ještě před rozedněním. Z naší skupiny jsem já byla ta nejzcestovalejší a cítila jsem odpovědnost za ostatní. Proto bylo na mně zajistit, že vstaneme včas a letadlo nám neuletí. Nařídila jsem tudíž budíka na mobilu na půl pátou ráno, abychom stihli první metro.

Budík ráno zazvonil, my se nějak zmátořili a dorazili jsme ještě za tmy ke stanici metra. Jenže ouha. Metro bylo zavřené. Polil mě studený pot - možná metro jezdí až od šesti a my nestihneme letadlo...? Naštěstí se mi podařilo odchytit nějakého člověka a zeptat se, jak se dostaneme na Liverpool Street.

"Musíte na noční autobus támhle, metro jezdí až od pěti."

Jak "až od pěti"? Pět už přece bylo!

A v tu chvíli mi došlo, že jsem si po příletu do Londýna nepřeřídila na mobilu čas. Budík nás sice probudil v půl páté, ale středoevropského času. Vstali jsme vlastně v půl čtvrté a teď jsme měli hodinu k dobru...

Vyhozené pyžamo

Ráda tady propaguji metodu balení, které říkám "kufřík likvidátor". Zabalíte si oblečení, které je už zralé na vyhození, ještě jednou či dvakrát si ho vezmete na sebe a poslední den pobytu ho opravdu vyhodíte. Uvolní se vám tak místo v kufru, které můžete zaplnit například suvenýry.

Tato metoda funguje dost dobře, ale jednou se mi lehce nevyplatila.

Byla jsem s kamarádkou na víkend v Amsterdamu a na konci pobytu jsem vyhodila vše, co jsem si už nechtěla vézt domů. Staré boty, trička a pyžamo. Tedy skoro všechno, co jsem si s sebou zabalila.

Odjely jsme na letiště, kde jsme se po nekonečných hlášeních o dalším a dalším zpoždění dozvěděly, že se let ruší a cestující stráví noc v hotelu na náklady letecké společnosti. Bylo mi jasné, že nás dají s kamarádkou určitě do jednoho pokoje... a já nemám pyžamo ani spací tričko, nic.

Nakonec jsem si odvážela jako suvenýr z Amsterdamu dlouhou flanelovou košili zakoupenou v obchodě Hema na letišti. A  od příště jsem se starého pyžama zbavovala až na letišti.