Jak se stát superfanouškem U2

Koncert U2 v Kodani

Kodaň jsem měla na svém seznamu míst, která chci navštívit, už pěkně dlouhou dobu. Nebudu přehánět, když řeknu, že tak deset let. Snila jsem o cestě po mostě přes Oresundskou úžinu mnoho let před tím, než ho proslavily seriálové vraždy. Dokonce jsem plánovala i cestu vlakem z Prahy. Ale pořád mi chyběl takový ten poslední důvod, který mě přiměje zarezervovat si letenku (vlak mezitím přestal jezdit).

Vidíte MOST?

Až U2 oznámili koncert v Kodani.

Nebudu nic zastírat: jsem velký fanoušek koncertní nebo hudební turistiky. Je to skvělý způsob, jak poznat nové město, do kterého byste se jinak nevydali nebo mu nechtěli věnovat více než den či dva. Navíc pokud realita zaostane za očekáváním, ještě pořád vám zůstane příjemná vzpomínka v podobě zážitku z koncertu.

A někdy mohou být ty zážitky i celoživotní!

Vím o sobě, že jsem fanoušek, který není šťastný na místě k sezení. Čím blíž jsem k pódiu, tím lépe. Zároveň ale nejsem šílenec, který bude dny a noci před koncertem kempovat před halou, aby měl to nejlepší místo. Krom toho i samotní pořadatelé nebývají na větvi z toho, že se jim venku srocují lidé, protože bezpečnost na veřejných místech je priorita číslo jedna. Proto vznikají jakési kvazifronty, do kterých se člověk zaregistruje a pak se jen v dohodnutý čas chodí hlásit. Pokud nepřijde, je vyškrtnut.

GA neboli general admission, tedy místo ke stání - zaklínadlo všech hardcore fanoušků - a černo-červený blok, kam se zapisují fanoušci do fronty

A tak když jsem se dva dny před koncertem U2 v Kodani dočetla, že začala registrace do fronty, rozhodla jsem se ji vyzkoušet. Bydlela jsem jen deset minut pěšky od arény, tak nebyl problém zaskočit se podívat, jak to venku vypadá. (Můj tajný tip: ubytování si hledejte poblíž místa konání koncertu nebo ve čtvrtích, které jsou na druhou stranu, než kam pojede většina návštěvníků. Nikdo nechce být mezi těmi tisíci lidmi, kteří se chtějí vecpat do nejbližší soupravy metra.) Protože fronta běžela už od předchozí noci, předpokládala jsem, že budu tak kolem stého místa. O to větší pak bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že jsem číslo sedmnáct.


Být mezi prvními dvaceti ale není jen tak. Protože registrace fanoušků běží nepřetržitě, rozdělí si právě ti na prvních místech tříhodinové směny. Každý musí vzít dvě. Moje byla jednou v příjemných 9.00-12.00 a podruhé v děsivou dobu od půlnoci do dvou ráno. Sice byla o hodinu kratší než přes den, bylo to ale tak akorát, protože stát v noci před halou, kde fouká jako na vidrholci a chvílemi prší, není bůhví co. Zvlášť když s tímto scénářem naprosto nepočítáte a nemáte potřebné teplé oblečení.

Zároveň mám ale z těchto směn pár zážitků, které asi z hlavy jen tak nepustím. Když se po půlnoci přijede zaregistrovat fanoušek a přinese vám deštník, protože přijel z jihu, kde prší, a určitě to dojde i do Kodaně (přišlo!), vděčnost předchozí směny, protože jste je přišli vystřídat o dvacet minut dřív, ochranka, která musí stát před halou jen kvůli vám, ale přesto vám nabídne kafe, televize...

Televize???

Ano, ano, díky tomu, že jsem šéfovala frontě, stala jsem se asi na deset sekund dánskou televizní hvězdou. Přijela se za námi podívat ranní televizní show, a protože složení fronty bylo vskutku mezinárodní, dostalo se i na mě a další fanynku z Nizozemska. V mém případě použili jen jednu větu, což vcelku chápu, protože to byla jediná věta, ve které jsem nekoktala a nezadrhávala. Co si budeme povídat, v mluvení na kameru mám velké rezervy! Je ale důležité vyzdvihnout, že jsem byla označena za superfanynku -  a když to tvrdí v televizi, musí to být pravda!



To nejlepší na konec. Díky tomu, že jsem byla mezi prvními zaregistrovanými do fronty, dostala jsem nabídku zúčastnit se přípravy překvapení pro U2. No, překvapení. Vše bylo dohodnuté s managementem a arénou, tak těžko říct, do jaké míry o tom členové kapely nevěděli... Ale budeme se tvářit, že nevěděli!

O co šlo? Fanoušky z Dánska napadlo, že by diváci na místech k sezení mohli vytvořit pomocí barevných papírů irskou a dánskou vlajku. Získali povolení managementu U2 a vedení arény (výměnou za to, že při tom zkontrolujeme čistotu sedaček a případně je umyjeme) a zbývala jen taková drobnost: rozmístit oněch 10 100 papírů na místa.

Bylo nás dvanáct a trvalo nám to dvě hodiny. Netuším, kolik kilometrů jsem při tom naběhala po schodech nahoru a dolů a kolik kilo papíru jsem rozdistribuovala. Na konci jsme byli všichni vyflusnutí a s bolavými zády, ale i vysmátí a napjatí, jestli to na koncertě za dva dny klapne.



Sobota večer. Začaly první tóny Beautiful Day a já viděla, jak se začínají zvedat papíry nad hlavu a na obou stranách arény se vytvářejí vlajky. Jeli v tom všichni, i ti na drahým místech v lóžích, a vydrželi celou písničku. A když pak Bono opakovaně děkoval, ujelo mi nahlas "You're welcome."

Druhý den se na webu U2 objevilo kraťoučké video z předchozí noci v Kodani a v něm právě onen flash mob dánských fanoušků. Bylo to zkrátka něco extra a já jsem moc ráda, že jsem mohla být malou součástí toho všeho!



Suvenýry z Kodaně - nakonec jsem se ve frontě posunula na patnácté místo

Komentáře

Oblíbené články