Na počátku byl kufr

Minimalismus je mantra posledních několika let. Učíme se uklidit si skříň, srovnat si kuchyň, pracovnu, obývák i koupelnu. Čteme knihy, které představují ty nejlepší metody, jak na to. Někdy se z vás ale stane minimalista, i když to vlastně vůbec nechcete.

U mě byl na počátku kufr.

Nový skořepinový šedesátilitrový krasavec vybavený TSA zámkem a mou nejvybranější garderobou na týdenní dovolenou v Americe. Vše mělo jednu jedinou chybu: můj kufr se mnou nepřijel a já vstoupila na půdu USA jen s tím oblečením, které jsem měla zrovna na sobě, plus jedním rezervním tričkem a ponožkami.

Následující týden jsem si postupně dokupovala oblečení podle potřeby. Moc ho nebylo – v hotelu se mi vše vešlo na židli. A světe div se, stačilo to.

Tato epizoda se zpožděným kufrem pro mě byla přelomovou zkušeností. Nevědomky jsem se totiž  bleskurychle naučila sestavit si cosi, čemu se anglicky říká „capsule wardrobe“, kompaktní šatník. Pár kousků, které spolu ladí a dají se kombinovat na mnoho způsobů.

Od té doby je ze mě horlivý zastánce cestování jen s příručním zavazadlem. Baví mě před každým výletem přemýšlet, co budu opravdu nutně potřebovat a co mohu s klidným svědomím nechat doma. 

Proto jsem se rozhodla pro tento blog, kde si chci zdokumentovat svou cestu k minimalistickému balení a podělit se o tipy, nápady a vychytávky. V některých případech možná až tak banální, že si budete ťukat na čelo a říkat si, co to proboha je – jenže občas to jsou právě takové maličkosti, díky kterým se nám rozsvítí v hlavě. 

Třeba jako když vám místo do Atlanty pošlou kufr do Nashvillu.

P.S. Můj kufr se ke mně vrátil den před odjezdem domů. Otevřela jsem ho, zkontrolovala, jestli něco nechybí, a vzala si z něj kontaktní čočky. Pak jsem ho zavřela  a druhý den odvlekla na letiště. Nechala ho odbavit a s napětím čekala, jestli se s ním v Praze druhý den shledám. Tentokrát dorazil.